Rozhovor pro Pražský deník

Ačkoli je Adamu Zvonařovi je teprve třiadvacet let, má na svém kontě tolik úspěchů, jakých leckdo nedosáhne za celý život. Od malička se věnuje baletu, vystudoval Taneční konzervatoř hl. m. Prahy, po ní absolvoval stáž v USA a následně byl přijat do souboru baletu Národního divadla.  Netrvalo dlouho a stal se také jeho hlavním sólistou – zahrál si hlavní roli v představení Louskáček, ztvárnil Prince Siegfrieda v Labutím jezeře, Prince Desiré v Šípkové Růžence i v mnoha dalších inscenacích… V současnosti můžeme mladého tanečníka vidět mimo jiné v první části baletního představení Amerikana, který na českém pódiu představuje balet americké provenience 20. století. Jeho program je složen z tvorby hvězdných jmen – George Balanchina, Williama Forsytha a Jeroma Robbinse.

Jak jste se dostal k baletu?

Přivedli mě k němu rodiče, a především také dědeček, který mě od malička brával na koncerty vážné hudby. Já si to nepamatuji, ale on mi říkal, že ho překvapilo, jak jsem ve třech letech dokázal se zaujetím sedět a poslouchat. Tehdy mě vzal také do plzeňského divadla J. K. Tyla na dětské baletní představení Sněhurka a sedm trpaslíků, které se mi moc líbilo. Od té doby jsem doma začal tancovat, vytvářel jsem si vlastní choreografie a rodiče mě také proto přihlásili do baletní přípravky.

Co jste ve třech letech poslouchal, co tak malého kluka z vážné hudby oslovilo?

Pamatuji si, že jako malý jsem poslouchal hlavně Mozarta a mým oblíbeným byl také Čajskovského Klavírní koncert, který jsem poslouchal z vinylových desek. Později, když už jsem chodil na hudební nauku, se mi samozřejmě zalíbily i další věci. Měl jste jako dítě nějaký baletní vzor? Když jsem začal tancovat v Plzni, tak v divadle J. K. Tyla zrovna připravovali představení Don Quijote. Zuzana Šimáková a Olexandr Kysil v něm tehdy hráli hlavní pár a já si dodnes pamatuji, jak jsem se v nich vzhlížel, oni pro mě byli opravdovými vzory. Legrační na tom je, že oba jsou dnes sólisti baletu Národního divadla a já jsem s nimi na jedné koleji (smích).

Zkusil jste během života kromě baletu i nějaké jiné aktivity?

Nevěnoval jsem se pouze baletu, chodil jsem také do dramatického kroužku, na výtvarku, učil jsem se hrát na klavír… Rodiče se snažili, abych měl velký okruh zájmu, nicméně balet nad tím vším zvítězil. Myslím, že jsem ho měl vždycky ze všeho nejraději, a to, co jsem se naučil na ostatních kroužcích, jsem potom přenášel do baletu, ne naopak.

Nebývá obvyklé, že malé dítě chodí na balet, jak se na váš koníček dívali vaši spolužáci a vrstevníci?

Je pravda, že na základní škole kluci hráli hlavně fotbal, jak je to asi pořád běžné. Nikdy jsem ale neměl problém, že bych byl kvůli baletu stranou od ostatních. Byl jsem docela komunikativní dítě, a tak jsem vycházel téměř se všemi. Pamatuji si ale, že mi kluci, když už jsme byli ve vyšším ročníku, jednou řekli: „No jo, on dělá balet, ten je úplně blbej.“ Já jsem jim na to odvětil, že v baletu a umění jsou ale velké peníze, možná ještě větší než ve fotbale. Dnes vím, že to tak není, ale to je nepodstatné… Tehdy to spolužáky tak zaujalo a chytili se toho, že chtěli balet také dělat (smích).

Máte umělecké vlohy v genech?Věnovali se vaši rodiče či prarodiče umění? 

Babička hrávala divadlo, dělala i přijímací zkoušky na DAMU, ale protože otěhotněla, tak šla celá kariéra stranou. Teď mi říká, že já jsem její následovník, který bude rodinu reprezentovat na uměleckém poli. Druhá moje babička se věnovala nějaký čas dokonce i baletu – dodnes má doma bačkůrky s bambulemi, v nichž prý jako malá hrála sněhuláka (smích). Rodiče příliš kulturně zaměření nejsou, oba jsou obchodníci.

Mají pro vás rodiče pochopení? Neodrazovali vás od toho, abyste se baletu věnoval profesionálně?

Vůbec ne, odmala mě podporovali a byli vždycky nadšeni z každého vystoupení, kde jsem účinkoval. Jediný takový kritický moment nastal, když jsem v jedenácti letech nastoupil na konzervatoř v Praze a musel jsem jako jedináček rodiče opustit. Byl to pro celou rodinu samozřejmě velký šok, hlavně maminka se o mě dost bála. Pocházím ze Starého Plzence, což je malé městečko, a lidé tam dokonce maminku označili za krkavčí matku, co si troufne dát malého kluka do Prahy.

Šel jste studovat konzervatoř s tím, že z vás jednou bude profesionální baletní tanečník?

Zpočátku jsem si představoval, že budu doktorem, fyzioterapeutem pro tanečníky. Na konzervatoři jsem chtěl poznat baletní svět, díky čemuž budu moci tuto práci dobře dělat a mít k ní blíže než ostatní lékaři. Postupem času jsem chtěl spíše než tancovat vytvářet vlastní choreografie. Nakonec šly ale všechny představy stranou a stal se ze mě profesionální tanečník. Nicméně není všem dnům konec, třeba se k tvorbě choreografií dostanu po taneční kariéře. Hned po konzervatoři jste se dostal do souboru baletu Národního divadla.

Nezatočila se vám z takového úspěchu hlava?

Do Národního divadla mě vzali na základě klasického konkurzu. V baletu to nefunguje jako třeba u činoherců, že se na tu špici člověk dostane až třeba po třicítce a do té doby musí získávat zkušenosti. Kariéra profesionálního tanečníka je mnohem kratší a nemá tolik času…

Jak dlouho trvá kariéra profesionálního baletního tanečníka?

To se nedá říci přesně, záleží na každém jedinci, na co se cítí, jak je na tom zdravotně a fyzicky. Je to podobné jako u kteréhokoliv sportu, důležité je ale poznat tu míru a umět včas skončit. Sám sobě dávám maximálně patnáct let. Poté bych se chtěl věnovat hlavně marketingu divadla, protože to je v dnešní době velmi důležité.

V současnosti tančíte hlavní sólo v baletu Amerikana III, je vám blízká americká tvorba?

Určitě, je to pro mě zajímavé a považuji vystoupení v americké choreografické klasice za další významnou životní zkušenost a určitě vrchol letošní sezony. Amerikana je velmi prestižní titul, který zahrnuje tvorbu opravdových hvězd, a pro mě je to dosud nejtěžší představení, v jakém jsem kdy tančil. A to i přesto, že trvá jen dvacet minut. Říkám v nadsázce, že jde o takovou rychlou smrt (smích).

Jaký typ publika si při zhlédnutí představení přijde na své?

Najde se v něm úplně každý, možná až na úplně nejmenší diváky. Neříkám, že se každému bude líbit celé představení, protože se skládá ze tří částí, ale minimálně jednu si oblíbí určitě každý. Mluvíte o lidech, kteří se v umění pohybují, nebo i o lidech takříkajíc z ulice? Je pravda, že Amerikana je pro laika trochu složitější představení, ale myslím si, že je důležité, aby ho i běžný divák viděl. Balet je tam prezentován ve třech různých kabátech – v klasickém, v moderním a v takovém, který připomíná spíše taneční divadlo. Pokud se jako národ chceme kulturně vzdělávat, stálo by za to, aby si i umělečtí laici na Amerikanu našli čas a přišli se na představení podívat. Když pochopí, že balet není jen klasické Labutí jezero, bude to jen a jen ku prospěchu. Balet jde totiž stále kupředu a není to nic kostnatého, jak si leckdo myslí…

Jaký je váš profesní cíl?

Chtěl bych nasbírat co nejvíce baletních zkušeností v zahraničí a poté je zúročit u nás v České republice. Už od příští sezony odcházím z Národního divadla do Maďarska, takže to vnímám jako začátek nové životní a profesní štace.

Čtěte více na: http://prazsky.denik.cz/kultura_region/solista-narodniho-divadla-adam-zvonar-lide-moji-maminku-povazovali-za-krkavci-20.html

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Nejnovější příspěvky
  • Statistiky Google Analytics
    vyrobil GADWP 
  • Nejnovější komentáře