Adam Zvonař: Ve svých rolích chci být především věrný sám sobě
ZDROJ: OPERA+ / ZUZANA RAFAJOVÁ,
Pandemická situace sice dvakrát nepřeje živému umění, zato přeje rozhovorům dlouhým tak, že odehrávat se v kavárně, už by vás z ní patrně dávno vyhodili. Ten s Adamem Zvonařem, prvním sólistou Baletu ND, odstartovala nevinná konverzace skrze sociální sítě krátce před tím, než poprvé ve své kariéře vystoupil coby Albert v romantickém titulu Giselle. A jelikož na sáhodlouhé odstavce zpráv většinou není nikdo ve světě bleskurychlé komunikace zvědavý, sešli jsme se následně jednoho lednového večera formou videohovoru, abychom podrobněji probrali celou řadu zajímavých témat od repertoáru, titulů a interpretace přes nástrahy filmových záznamů baletů a jejich živých přenosů až po taneční výuku a v dnešní době tolik oblíbené výzvy, kterých je potřeba i v uměleckém světě.
Když jsme si odpoledne telefonovali, abychom se domluvili na termínu rozhovoru, obratem jste navrhl dnešní večer. To mě, upřímně řečeno, docela překvapilo!
Já mám rozhovory rád. Mají na mě skoro terapeutický účinek. Člověk se musí koncentrovat, aby se co nejlépe vyjádřil, vysvětlil své postoje, obhájil názory, což nutně vede k utřídění myšlenek, a to považuji za prospěšné pro kohokoli. Některá otázka vás může konfrontovat s úhlem pohledu, nad kterým jste třeba do té doby neuvažovali, a rozšířit vám tak obzory nebo vás naopak utvrdit ve vašem přesvědčení. Už samotné zformulování a vyslovení myšlenky, jakkoli třeba zpočátku obtížné, je vlastně do určité míry osvobozující.
Tak doufám, že důvěru v nás kladenou já spolu se svými otázkami nezklameme. Každopádně scházíme se virtuálně, v době, kdy za sebou jako tanečník máte už téměř rok bez pravidelného kontaktu s jevištěm, kdy sice můžete zkoušet a pracovat, ale nevíte, s jakým výsledkem. Jak se v takové době hledá motivace?
Máte pravdu, že situace není jednoduchá. Oproti jaru, kdy jsme museli všichni zůstat doma, teď máme alespoň možnost chodit do práce, zkoušet sice v omezených počtech, ale přesto na něčem pracovat, ne se jen udržovat v kondici. Pomáhá si stanovovat nějaké krátkodobější cíle, abyste viděli světlo na konci tunelu, ke kterému směřujete. Na jaře to bylo třeba gala představení, které jsme ve spolupráci s Českou televizí připravili. Vznikalo sice v hektických podmínkách, museli jsme tančit v rouškách, ale bylo skvělé, že jsme vůbec měli možnost něco takového vytvořit.
Na podzim přijeli choreografové nazkoušet plánovanou premiéru Phoenix, která se sice nakonec nemohla uskutečnit, ale člověk alespoň mohl být na sále a tvořit. Poté přišly přípravy Louskáčka a jeho přímý přenos na ČT Art a přes platformu YouTube. Teď pracujeme na Spící krasavici… Takže se stále něco děje. Snažíme se dodržovat všechna nařízení, pravidelně chodíme na testy a snad se brzy dostaneme i do divadla.
Vraťme se do z tohoto hlediska nekomplikovaných dní loňského února. Poslední velkou premiérou, kterou Balet ND uvedl, byl Crankův Oněgin, v němž jste byl jedním z obsazení pro hlavní roli. Mnohokrát jste si ji na jevišti ale neužil.
To ne. Tančili jsme s Minhee Kang, což byla v jednadvaceti jedna z nejmladších Taťán v historii, kterou si v roli velmi přál vidět Reid Andresson ze Stuttgartu (jeden z dědiců Crankova repertoáru, pozn. red.) A prakticky hned poté, co jsme odtančili, se všechno zavřelo a přišel lockdown.
S Oněginem jako titulem jste měl již zkušenosti z angažmá v Mnichově, kde jste tančil Lenského. Pomohla vám znalost této role nějak při studiu samotného hlavního hrdiny?
Je rozhodně zajímavé moci si v jednom baletu zatančit více rolí a dívat se na příběh z odlišných perspektiv. Z tohoto hlediska mi možná Lenskij a jeho charakter připadá na interpretaci obtížnější. Stojí uprostřed konfliktu, prochází na malém prostoru obrovskou vlnou emocí a není jednoduché vše věrně ztvárnit.
Dá se říct, který z oněch dvou romantiků vám byl bližší?
Osobně asi Lenskij, jakkoli byla práce na něm složitější. Ale možná jde o zkušenosti, byl jsem mladší, kdežto tentokrát, když jsem se připravoval na Oněgina, zdálo se mi snazší jej vystihnout. Navíc v něm se navenek téměř po celou dobu baletu nic zásadního nemění, všechny emoce prožívá uvnitř, za maskou, na rozdíl od expresivního Lenského, a otevře se až v samotném závěru, v posledním pas de deux. Rozhodně je ale role mnohem náročnější po taneční stránce, jelikož duety jsou zde nesmírně technicky komplikované, ať už ten v prvním jednání z Taťánina snu, nebo ten finální.
Jste asi první člověk, který mi kdy řekl, že Oněgina považuje za herecky snadnou postavu…
Možná mi to tak přijde díky Crankovi, který po režijní stránce balet geniálně vystavěl, nastavil jasně paletu emocí, v níž se pohybujete. A k tomu je výborná i partitura Kurta-Heinze Stolzeho.
Přesto – Oněgin je původně literární postava, existuje řada jeho zpracování, jen Crankův balet za sebou má desítky let uvádění. Kde jste hledal inspiraci?
V případě Oněgina jsem čerpal zkušenosti z videí Ivana Lišky v této roli, od Filipa Barankiewicze, Jiřího Kodyma a Saši Katsapova, kteří jej tančili v Praze přede mnou. Osobně nejsem z těch, kteří by během studia role načetli všechny knihy, podívali se na veškeré filmy a podobně, chci zůstat co nejvěrnější sám sobě. Současně je potřeba si ale také uvědomit, že musíte naplnit požadavky, které na vás klade daná inscenace a choreograf prostřednictvím svých baletních mistrů nebo dědiců, vaše volnost není úplně bezbřehá a má určité mantinely.
Není to ale umělecky trochu degenerující?
Jde o to, nakolik jste ochotní se přizpůsobit a co už je pro vás příliš. Já si myslím, že pokud chcete tančit inscenaci určitého tvůrce, která má nějaké požadavky, měl byste je naplnit. Vždy vám do výkonu vstoupí vaše individuální interpretace, vaše osobnost, to je samozřejmé a nelze ji oddělit. Záleží pak titul od titulu, člověk od člověka, nakolik dostanete příležitost tvořit třeba nad rámec a kdy naopak musíte držet jistý standard.
Aktuálně zkoušíte Spící krasavici, která měla mít původně premiéru už během loňského května, poté byla odložena na letošní zimu. Předpokládám, že na tříhodinovém baletu je práce jako na kostele.
To taky je! Taky kdybyste teď přišli na Anenské náměstí, kde máme zkušebny, z každých dveří byste slyšeli hrát Spící krasavici. Což je tedy především dáno tím, že se nesmíme jako skupiny míchat mezi sebou, abychom dodrželi všechna nutná opatření.
Ve vaší kariéře jde o několikátou verzi tohoto baletu. Jakou roli zkoušíte a v čem je verze Marcie Haydée, kterou připravujete, odlišná nebo specifická?
Zkouším prince Désiré s Alinou Nanu jako mou Aurorou. A jestli má momentální situace nějaké pozitivum, je to čas a možnost soustředit se stoprocentně jen na jeden titul a opravdu jej dotáhnout k dokonalosti. Blížíme se tak vlastně americkému modelu fungování soukromých divadel a baletních souborů, které několik týdnů pouze zkouší jeden titul a následně několik týdnů téměř denně stojí na jevišti.
S tzv. blokovým způsobem hraní, který jste v odpovědi naznačil, jste se nicméně už setkal během svého angažmá v Mnichově, ne?
Ne tak docela. Protože jakkoli může soubor hrát po oněch blocích, v evropském kontextu to znamená třeba dva až tři balety v průběhu dvou měsíců, takže během zkoušek stejně přeskakujete z titulu na titul.
Ale zpět ke Spící…
Momentálně jsme prakticky ve finále. V polovině ledna přijel baletní mistr Pablo Aharonian Chille, aby zkorigoval, co jsme se naučili, a v únoru by měla přijet sama Marcia Haydée. Ta bude mít samozřejmě poslední slovo. Její inscenace totiž byla v průběhu let uváděna na mnoha jevištích a docházelo v ní k určitým změnám, my zkoušíme jednu z verzí, tak uvidíme, jak vše dopadne. Je možné, že i v Praze se paní Haydée něco zalíbí a přizpůsobí Spící krasavici přímo našemu souboru.
A co váš princ Désiré?
Z tanečního hlediska je moje role ve 2. jednání náročnější, mám zde čtyři variace! Jinak se jedná o v zásadě velmi tradiční pojetí bez výrazných změn. Alespoň co se klíčových scén týká. Nejzajímavější je zde z tohoto pohledu role Carabosse, kterou interpretuje muž, ale nejedná se o pantomimickou roli, nýbrž velmi taneční.
Když srovnáte své zkušenosti s různými verzemi tohoto baletu, je některá z nich vašemu srdci obzvláště blízká?
Neřekl bych, že je Spící krasavice mým nejoblíbenějším baletem, nicméně z inscenací, ve kterých jsem měl možnost si zatančit, nejraději vzpomínám na Šípkovou Růženku od Jaroslava Slavického, kterou jsem tančil ještě na konzervatoři, takže mě k ní váže trochu nostalgie. Přece jen, šlo o mou první sólovou roli. Ale upřímně si myslím, že šlo o velmi citlivě zpracovaný klasický titul, který byl navíc divácky přístupný.
To je obecně oblíbená otázka na umělce, aby doporučili něco ze svého oboru potenciálním divákům. Co tedy doporučujete vy?
Aktuálně? Aby se podívali na webu nebo stáhli aplikaci marquee.tv a dívali se na produkce největších a nejlepších baletních domů na světě! Z klasického repertoáru bych mohl zmínit Spící krasavici v podání Velkého divadla v Moskvě se Světlanou Zacharovovou a naprosto fenomenálním Davidem Hallbergem, které jsem tehdy naživo viděl tančit v obnovené premiéře.
Další oblíbenou otázkou na interprety je, zda mají nějaký svůj umělecký sen. Cítíte vy, ať už z hlediska určité role, titulu nebo třeba choreografa prázdné místo, které byste v repertoáru Baletu ND rád zaplnil?
Já nejsem typ tanečníka, který by v sobě příliš živil naděje a touhy po konkrétních baletech. Mám kolegy, kteří by byli schopní vysypat z rukávu řadu inscenací nebo jmen, já ale beru to, co přichází a soustředím se na věci tady a teď a na to, jak je zlepšit. Nejsem z těch, co by si dávali nějaké mety a přemýšleli nad coby kdyby. Ale když nad tím teď tak přemýšlím, vzpomínám na balet Choreartium od Leonida Mjasina, který se uváděl v Mnichově, když jsem byl členem souboru, a to bylo nádherné představení, to bych českým divákům přál!
Vice než konkrétní titul bych ale obecně ocenil, kdyby častěji přijížděli hostovat tanečníci z jiných souborů. Ti pokaždé přinesou něco nového, nečekaného, nabourají stereotyp, do kterého můžete upadnout, a obohatí inscenaci, která se už několik sezón uvádí.
Byl i to jeden z důvodů, proč si vás vybrali coby Alberta do své Giselle ve Wroclavi?
Myslím, že ano. V aktuální situaci všichni potřebujeme trochu rozvířit vody a přijímat nové výzvy.
Nazkoušet Alberta, se kterým jste ještě před tím neměl žádnou zkušenost, je tedy zatraceně výzva!
To je! Ale chtěl jsem do toho jít, chtěl jsem vyzkoušet něco nového a neustrnout. Na začátku roku, když jsme po vánočním volnu nastupovali opět do procesu zkoušení Spící krasavice, jsem se bavil s naším šéfem Filipem Barankiewiczem a říkal jsem mu, že cítím, že bych potřeboval nějakou novou motivaci, nějaký jasný cíl, k němuž bych mohl směřovat. Odpověděl mi, že ho za pár dní čeká schůzka, a pokud vše dobře dopadne, dá mi vědět. A pak mi najednou zvoní telefon a Filip říká, mohl bys za čtrnáct dní tančit ve Wroclavi Giselle. Trochu mě polilo horko, protože jsem hlavní mužskou roli v tomto baletu ještě nikdy netančil, ale současně jsem se začal těšit. Hned jsem se podíval na web divadla, kde vidím, že jsou vypsána tři představení. Až po příjezdu do Polska jsem zjistil, že se jedná o dvě generální zkoušky a pak živý přenos. A v té chvíli jsem šel do kolen! První Albert a hned na záznam…
Jak se jako interpret živého umění stavíte k fenoménu filmových záznamů divadelních představení?
Filmové záznamy baletů považuji nejen v momentální situaci za klíčové pro propagaci tanečního světa a jeho prezentaci novým divákům. Kvalitní zachycení představení na kameru ho může pozvednout a učinit třeba i z průměrné inscenace něco mimořádného. Ale samozřejmě to funguje i naopak, kdy nekvalitní záběry a necitlivá kamera pohřbí i sebekvalitnější taneční výkon.
Navíc konkurence i v prostředí záznamů baletů neustále roste. Ročně jich vznikají desítky a diváci jsou zvyklí dostat určitou úroveň.
Naprosto souhlasím. Ideální by bylo, kdyby v našem prostředí vzniklo studio, které by se specializovalo na záznam pohybového divadla, protože zachytit pohyb a tanec má svá specifika. Nejde ale o žádnou převratnou novinku, natáčení představení a jejich vysílání má tradici díky programům jako Balet v kině apod. po celém světě, takže inspirace, odkud čerpat, je spousta.
Jaké jsou vaše osobní zkušenosti s natáčením představení?
Mám za sebou za tento rok jarní gala, vánočního Louskáčka a teď čerstvou zkušenost z Polska, kde jsou i díky své vlastní platformě, na které divadlo vysílá představení, oproti nám neuvěřitelně napřed. V případě Louskáčka, který byl vysílán Českou televizí před vánočními svátky, jsem si říkal, že by bylo hezké, kdyby byl natočen filmovějším způsobem. S kamerou přímo na jevišti, střihem, komornějšími záběry, zachycením všech hereckých akcí. Ačkoli je mi jasné, že takový způsob práce je finančně mnohem nákladnější. Nicméně i kdybychom ponechali divadelní záznam, myslím si, že nebylo nutné dělat živý přenos, který je po technické stránce pro všechny strany náročnější. Pokud se však na výsledek podívám celkově, vše se moc povedlo a velké díky patří našemu baletnímu mistrovi Alexeji Afanasievovi za pečlivé nastudování a spolupráci na režii přenosu.
Živě však byla vysílaná i Giselle ve Wroclavi…
To ano. Ale nejdříve byly natočeny dvě generální zkoušky, jejichž záznam jsme my jako interpreti mohli okamžitě vidět, abychom měli zpětnou vazbu a měli možnost něco upravit, protože přece jen tančit a hrát pro kameru je podstatně jiná disciplína. A poté se tedy jelo naživo.
Když už mluvíme o záznamech, tak jako tanečník jste většinou zvyklý dostávat zpětnou vazbu od svého baletního mistra, nicméně s filmem můžete svůj výkon podrobit i vlastnímu kritickému oku. Jak to zvládáte?
Skoro nezvládám! Hodně mi pomáhá moje žena Radka, která mě zná, ví, co mohu zlepšit, čeho jsem schopný. Sám se ale sleduji velmi nerad, jsou chvíle, kdy raději zavírám oči, protože vidím každý detail, každou chybu, každou nedokonalost. Na kameře spousta věcí vystoupí na povrch, jindy ale může být i milosrdná a ledacos schovat.
Zastavme se ještě u toho, že jste se na svou roli musel připravit během dvou týdnů. Jak je to běžné? A jsou dva týdny hodně, nebo málo?
To jsou paradoxy dnešní doby. Máme Spící krasavici, kterou zkoušíme s přestávkami prakticky dvanáct měsíců, a pak přijde nabídka, kterou musíte zvládnout za čtrnáct dní. Kdybych za sebou neměl roky zkušeností, bylo by to mnohem složitější. Takto jsem třeba v prvním dějství mohl částečně tanečně čerpat z role Colase z Marné opatrnosti, ve druhém poté tak trochu z prince Siegfrieda z Labutího jezera.
Stalo se vám už někdy dříve, že byste musel roli připravit v šibeničním termínu?
Určitě. A ne jednou. Hned třeba v Oněginovi, o kterém jsme mluvili na začátku, jsem na roli Gremina měl před 1. premiérou jen tři zkoušky. A potom například Labutí jezerov Plzni. Zkoušel jsem před letními prázdninami asi týden, poté jsem se vrátil do Mnichova, kde jsem byl v souboru, následně jsme jeli tančit na gala do Ruska a po příletu mě na Ruzyni rovnou vyzvedával šéf plzeňského baletu Jiří Pokorný a vezl mě do Plzně. Byl čtvrtek, v pátek byla generálka a v sobotu premiéra… Ale na druhou stranu šlo o roli, kterou jsem už tančil dříve.
Už vícekrát jsme se dotkli vašeho předchozího angažmá v Mnichově, kde jste strávil několik sezón, tančil ve skvělém repertoáru, dostával jste sólové příležitosti v baletech od jmen jako John Neumeier, John Cranko, Leonid Mjasin, Jerome Robbins… Člověk se chce skoro zeptat, proč jste odcházel?
Po mých prvních sezónách odcházel z pozice šéfa Ivan Liška, který mě a moji manželku Radku do souboru přijal, a na jeho místo nastoupil Igor Zelenskij. A šéf baletu je ten, kdo určuje, co budete a co nebudete tančit. Příležitosti jsem sice stále do nějaké míry dostával. Třeba jsem za zraněného kolegu musel během tří dní nazkoušet pas de deuxz Plamenů Paříže, které bylo součástí na internetu živě vysílaného gala představení hvězd mnichovského baletu! Nicméně repertoár se v Mnichově tak dynamicky nemění, takže pokud zjistíte, že nejste obsazovaný, že se v hierarchii neposouváte, máte jen velmi omezenou šanci, že přijde najednou novinka, která vás dostane dál. Zůstávat na takovém místě pro vás jako tanečníka poté ztrácí smysl. Ivan Liška byl podle mě v tomto mnohem inovativnější šéf, uměl se obklopit skvělým týmem spolupracovníků a k tomu měl čuch na tituly a tvůrce.
Primárně býváte většinou obsazován do rolí klasického či neoklasického repertoáru, přesto v dnešní době se interpret nevyhne stylům napříč tanečním spektrem. Narazil jste ve své kariéře někdy na titul či choreografický slovník, o němž jste měl pocit, že nikdy nemůžete zvládnout, že se v něm nebudete cítit, ale nakonec vás vlastní tělo překvapilo?
Určitě ano. Když jsme byli s Radkou na konkurzu v Mnichově, kterým jsme úspěšně prošli, pozval nás Ivan Liška tentýž večer na premiéru nového baletu Unitxt Richarda Siegala. Sedíme v divadle, sledujeme představení, brady máme až na podlaze a říkáme si, prokrista, kam jsme se to vydali! Ti tanečníci jsou bohové, to jinak není možné! Vůbec jsem si nedovedl představit, že bych něco takového sám tančil. Nicméně stalo se, že během další sezóny, kdy už jsem byl členem souboru, se opět zranil jeden z kolegů a já musel roli v tomto baletu narychlo nazkoušet. Po pohybové stránce šlo o něco naprosto nového, co jsem do té doby nikdy nezkusil a nemyslel jsem si, že bych to mohl zvládnout. Zodpovědnost byla velká, jelikož se jednalo o představení, které bylo živě vysíláno na webu mnichovského souboru do celého světa a dostali se tak k němu i diváci v České republice. A díky nim jsem v následné anketě Opery Plus získal za svou interpretaci cenu za nejlepší výkon sezóny. Takže na tento balet mám moc příjemné vzpomínky.
Když už jsme u nových pohybových rámců a tanečních vyjádření, v létě jste už podruhé tančil se souborem historických tanců Hartig Ensemble v jejich inscenaci Prométheovi lidé. Jak jste se k tomu dostal a co vás přimělo na takovou nabídku kývnout?
Když měl tento baletu před několika sezónami premiéru, tančil tehdy hlavní role Prométheových lidí Jiří Jelínek s Jaime Reid. Následně však musel Jirka na operaci, tak oslovila choreografka Helena Kazárová mě, zda bych si nechtěl vyzkoušet něco nového. A jelikož mám rád výzvy, tak jsem si řekl, proč ne.
Co vám tato práce dala? V čem se lišila od toho, na co jste zvyklý?
Stačí už skutečnost, že tančíte venku, takže jste vystaveni napospas počasí, jako třeba letos v létě, kdy představení propršelo. Roli hrají i takové zdánlivé maličkosti, jako třeba podlaha. V divadle máme nejlepší možný baletizol, co ani moc neklouže, ani moc nedrhne, ale tady, na scéně Florea Theatrum, které má být replikou barokního divadla, najednou stojíme na obyčejných prknech.
Úplně rozdílná je samozřejmě pohybová estetika, do níž se tanec stylizuje a která nám není vlastní tak jako členům Hartigu, kteří se v historickém repertoáru pohybují běžně. My na své provedení musíme mnohem víc myslet, nejsme na spoustu specifik, která jsou nutná, zvyklí, v některých prvcích je třeba trochu ubírat, ale současně nesmíme vypadat směšně. V tomto profesorku Kazárovou opravdu obdivuji, protože má neskutečně dokonale vytrénované oko na styl, který vyžaduje a kterým žije.
Pokud mluvíme o stylu a taneční historii, v Mnichově jste se setkal s Alexejem Ratmanským, který s tamním souborem připravoval historicky poučenou rekonstrukci Paquity. Jaká byla práce na tomto baletu?
V Paquitě jsem tančil roli v Pas de trois, která je jednou z technicky nejnáročnějších. Spolupráce byla skvělá, zejména díky Ratmanského lidskosti, komunikaci a přístupu, který k nám z pozice inscenátora měl. Uměl nás namotivovat, strhnout a velmi dobře podat svou vizi, vysvětlit, proč chce, aby se některé prvky prováděly určitým způsobem, aby pózy končily v určitém tvaru tak, aby odpovídaly dobovému stylu. A když se nad tím zamyslím – má to něco do sebe. Z pozice tanečníků mohu říct, že jsme si spolupráci s ním užili a bavila nás, jakkoli následné kritiky výsledek příliš nepřijaly.
Přesuňme se opět do současnosti a k oněm krátkodobým výzvám a vedlejším projektům, kterým se věnujete. Kromě své vlastní kariéry jste totiž taky aktivní jako pedagog…
Tak předně se vůbec nepovažuji za pedagoga! Sice mám pedagogické minimum z konzervatoře, jsem diplomovaný specialista, ale už je to pěkná řádka let. Samotného by mě to možná ani nenapadlo, kdyby před pár lety nepřišly Taneční aktuality, které vybíraly skrze crowfundingovou kampaň prostředky na svůj nový web. Jako jedna z odměn byla lekce baletu se mnou, a když se uskutečnila, okamžitě se všichni ptali, kdy bude další. S ničím takovým jsem nepočítal, ale nakonec jsem se rozhodl pro tréninky jednou za měsíc, protože víc s kariérou v divadle nešlo skloubit.
V čem si myslíte, že mohou být lekce s vámi přínosem?
Snažím se v jejich rámci předávat mým studentům své zkušenosti, dávat jim tipy, které mi pomohly, motivovat je, aby některým z nich nešlo jen o cíl dokončit školu a složit úspěšně absolventský koncert, pokud mluvíme o studentech konzervatoří, ale o to, aby se dostali do divadla! Protože tam teprve všechno začíná. Nikdy bych si ale netroufnul učit třeba úplně malé děti nebo někoho od samotných základů. Na to jsou tady podle mě mnohem větší odborníci, kteří obor pedagogiky vystudovali.
Vaše jarní pravidelné lekce ale měly nezanedbatelný úspěch.
My jsme měli nesmírné štěstí, že jsme zareagovali opravdu okamžitě. Ve středu se zavřely školy, v sobotu jsme šli naposled do divadla a v neděli už jsme měli první vysílání. A jelikož děti do školy nechodily prakticky až do léta, byly naše lekce a jim podobné jediným způsobem, jak se hýbat, zůstat ve formě, posouvat se nebo se jen nezbláznit z náhlého lockdownu a nutnosti sedět doma.
Pro koho jsou vaše kurzy primárně určeny?
Úplně pro všechny. Nechci se zaměřovat pouze na vybranou skupinu, baví mě práce jak se studentem konzervatoře, tak s amatéry všeho věku. Možná jsou mi i amatéři svým přístupem trochu sympatičtější, protože u nich vidíte ohromné nadšení pro věc a zápal, se kterým se tanci věnují ve svém volném čase, zatímco pro studenta či mladého profesionála je trénink do jisté míry povinností.
Počkejte, takže učíte všechny výkonnostní kategorie najednou?
Přesně tak, dělíme jen podle věku na děti a dospělé. Není to snadné a každá lekce z mé strany vyžaduje pečlivou přípravu, jsem ale přesvědčený, že existuje cesta, jak ve výuce propojit tanečníky jakéhokoli věku i úrovně, a tu se snažím prošlapat a nadále zdokonalovat. Za normálních okolností vyučuji jednou měsíčně malou skupinu asi deseti účastníků, abych mohl všem věnovat dostatečnou pozornost. Spousta lidí se z počátku obává srovnávání vlastního výkonu s ostatními, já se nicméně snažím trénink koncipovat tak, aby se každý tanečník soustředil primárně na sebe, vnímal své tělo a potřebu ohlížet se na ostatní překonal. Věřím, že se tak tanec může stát skvělou terapií. Ostatně až se situace uklidní a budeme moci pokračovat, zvu srdečně kohokoli, kdo by si to chtěl na vlastní kůži vyzkoušet.
Aktuálně tedy v online kurzech nepokračujete?
Bohužel ne. Na jaře bylo možné udržet každodenní intenzitu i díky tomu, že celá společnost se přesunula do určitého režimu stand by. Nikdo netušil, co se bude dít, online výuka příliš nefungovala, home office také zpočátku ne. My jsme tím pádem lekcemi vyplnili volný čas jak svůj, tak našich studentů. Když jsme se však na podzim vrátili všichni ke svým povinnostem do divadla, do školy nebo do práce, onoho volného času ubylo. Navíc pokud strávíte u počítače celý den kvůli distančnímu vzdělávání nebo práci, už se vám asi nebude dvakrát chtít v sedm večer pokračovat tanečním tréninkem, což je nakonec pochopitelné. Jsem však rád, že se nám povedlo jaro, na které navázaly v létě, když to situace dovolila, intenzivnější kurzy s Ivannou Illyenko, která už je studovanou pedagožkou.
Jaký máte názor na výuku tance v online prostředí? Může fungovat?
Podle mě ano. Naše jarní každodenní kurzy toho byly důkazem, jelikož řada studentů díky nim udělala ohromné pokroky, což bylo skvělé sledovat. Samozřejmě s sebou tato forma přináší výzvy, kterým nečelíte na sále, ale rozhodně si nemyslím, že by byla nefunkční, či dokonce devastační. Každopádně studentům tanečních konzervatoří v dnešní době vůbec nezávidím, nedovedu si představit, jak dopadnou letošní maturanti nebo první ročníky, které ke studiu teprve nastoupily…
To bychom se patrně museli zeptat delfského orákula. Ale já věřím tomu, že nějaký uvědomělý malý student, jakým byl malý dvanáctiletý Adam v dokumentu ČT Děti baletu, který jste před Vánocemi nahrál na svůj YouTube kanál, a který by měl být pravděpodobně oficiálním propagačním videem Taneční konzervatoře, se určitě najde!
Já na ten pořad úplně zapomněl! Až jednou babička třídila staré VHS kazety a pustila mi ho, když jsem přijel na návštěvu za ní do Plzně. Okamžitě mi bylo jasné, že to musím mít a nahrát na internet!
Zejména po jarním humbuku, který způsobila knížka Baletky od Miřenky Čechové. Tak jsem chtěl přidat i trochu jiný pohled. Protože když vyjde jediná kniha za desítky let a vyjadřuje se tak nevybíravě, bez ohledu na to, zda jsou prezentované informace pravdivé, nebo ne, zda s nimi souhlasíte, nebo naopak, není to vůči instituci Taneční konzervatoře fér.
Adam Zvonař
První sólista baletu Národního divadla. Tanečník s elegancí a vynikající, ladnou technikou danseura noble, kterou zúročuje v hlavních rolích klasického repertoáru jak v náročných sólových variacích, tak coby precizní partner v pas de deux. Přirozený herecký projev mu pomáhá na jevišti utvořit uvěřitelné postavy se stejnou inteligencí jako interpretovat choreografie napříč pohybovými spektry. Prvním sólistou souboru je od roku 2018, profesní zkušenosti získal rovněž během svého zahraničního angažmá v Bayerische Staatsballett v Mnichově.
Narozen v Plzni, absolvoval Taneční konzervatoř hlavního města Prahy. Vzdělání si rozšířil rovněž stáží ve Washingtonu D. C. u světoznámé primabaleríny Suzanne Farrell. Během studií se účastnil několika soutěží, v roce 2006 získal 3. cenu v kategorii junior na Mezinárodní baletní soutěži v Brně a 2. cenu v kategorii pas de deux a 3. cenu v kategorii professional na Prix Carpeaux Valencien.
Od roku 2009 byl členem souboru Baletu Národního divadla, v roce 2011 byl jmenován demisólistou, o rok později sólistou. Tančil např. prince Siegfrieda v Labutím jezeře, prince Désiré v Šípkové Růžence nebo hlavní pár v Theme and Variations G. Balanchina.
Mezi lety 2013 – 2017 byl demisólistou v mnichovském Bayerische Staatsballett. Tančil zde řadu rolí světového repertoáru, za všechny jmenujme např. Mercutia a Parida v Romeovi a Julii (Cranko), Gastona Rieux v Dámě s kaméliemi (Neumeier), Lenského v Oněginovi (Cranko) nebo Konráda a Aliho v Korzárovi (Liška, Fullington), In the Night(Robbins), Unitxt (Siegal) nebo Choreartium (Mjasin).
V sezóně 2017/2018 se vrátil do Prahy, v roce 2018 byl jmenován prvním sólistou. Tančí stěžejní role repertoáru jako prince Siegfrieda (Labutí jezero J. Cranka), Solora (La BayadèreJ. Torrese), Louskáčka (Louskáček – Vánoční příběh Y. Vàmose) nebo Colase (Marná opatrnostF. Ashtona) a titulní postavu v Crankově Oněginovi či Prince Leonce (Leonce & Lena Ch. Spucks. Ztvárnil rovněž role v baletech G. Balanchina (např. Serenáda/Timeless), P. Zusky (1. symfonie D dur), M. Cordera (Sněhová královna), J. Kodeta (Čarodějův učeň), L. Vaculíka (Valmont) nebo J. Kyliána (Petit Mort a Bella Figura/Mosty času) a G. Tetleyho (Svěcení jara/Timeless).
Je držitelem výroční ceny čtenářů serveru Opera Plus za sólo v choreografii Unitxt, dvakrát byl nominován na Cenu Thálie (2012 a 2016). Se svou partnerkou Radkou Zvonařovou (Příhodovou) se účastnil několika soutěží. V roce 2010 získal hlavní cenu na Mezinárodní baletní soutěži Grand Prix Olomouc a prémii za vynikající individuální interpretační výkon na II. Mezinárodní choreografické soutěži v Plzni. Roku 2018 byli prvním zahraničním párem v televizní soutěži Bolšoj Ballet pořádané kulturním kanálem ruské televize.
Absolvoval několik turné po Španělsku, jižní Americe nebo Číně. V roce 2018 se účastnil gala představení v Karlsruhe (spolu se sólistkou Baletu ND Kristýnou Němečkovou) a Festival Internacional de Ballet de la Habana „Alicia Alonso“ na Kubě (spolu s první sólistkou Nikolou Márovou).
Repertoár
Princ Siegfried (Labutí jezero), Louskáček/Policista Bobbie (Louskáček – Vánoční příběh; Vámos), princ Désiré (Šípková Růženka; Tores), Jiřík (Zlatovláska; Kodet), princ Siegfried (Labutí jezero), Toník (Čarodějův učeň/Krabat; Kodet), Vikomt de Valmont (Valmont;Vaculík), Káj (Sněhová královna; Corder), Solor (Bajadéra; Tores), Colas (Marná opatrnost; Ashton), Advokát (Kafka: Proces; Bigonzetti), Princ Leonce (Leonce & Lena; Spuck), Oněgin, Gremin (Oněgin; Cranko)
Čajkovskij pas de deux, Téma a variace, Serenade (Balanchine), Petit Mort, Bella Figura (Kylián), 1. symfonie D dur (Zuska), Aspects (Kozielská), Vertigo (Bigonzetti), Svěcení jara (Tetley)
PODCAST: Adam Zvonař jako romantický hrdina
Zdá se, že První sólista Baletu Národního divadla Adam Zvonař je přímo…
Rozhovor CityPatriot: Kocour z Výtoně
Zdroj: https://www.idnes.cz/kultura/divadlo/balet-narodni-divadlo-adam-zvonar-vyton.A210528_145250_divadlo_lisv